Dva kruciální zádrhely

Ať si říká kdo chce co chce, strach z toho, co na to řeknou ostatní, je naddominantní složkou všech rozhodnutí. (A ta jsou klíčová pro jakoukoliv změnu v životě - více ZDE) 

Vemte si jen to blbé "člověče, nezlob se", abyste vyhráli, musíte druhé vyhazovat, mít štěstí, a vše vám musí vycházet - dobře, ale ... neraním tím nějakého spoluhráče? Dokážu se srovnat s pocitem, že tomu druhému se nedaří a já mám tak neuvěřitelné štěstí? Bude mi vadit, že druhé vyhazuju zatímco já si jdu pro vítězství? Pokud by mi vadilo, že kvůli mně druzí trpí, pak bych asi o vítězství nestál, co? Tedy - beru ohledy na druhé, a mé rozhodnutí ovlivňuje to, co na to řeknou ostatní, co to s druhýma udělá.

Jsem ochoten stát se tím "hajzlem" který všechny vyhazuje, má nehorázné štěstí, vše mu vychází a dál si užívá ten pocit neohroženosti, zatímco ostatní jsou frustrovaní? Pokud ANO, učinil jsem rozhodnutí a vyhraju. Pokud ne, pak ze solidárnosti budu dřít bídu s nouzí jako druzí, a vyhraje ten, kdo si to dovolil.

Všímáte si toho - je to o vztahu - já, versus ostatní.

Podle jedné ankety, je strach z toho, CO SI O MNĚ BUDOU MYSLET nejčastěji zmiňovanou odpovědí lidí na otázku: "Z čeho máte největší strach, čeho se nejvíc obáváte?"

Ano, co si o mně budou myslet, je největší strach pro mnohé lidi. Jejich život je z většiny určován tím, co si o nich druzí myslí, co by si o nich mohli myslet a jak žít, aby si nepoškodili vztahy se svým okolím. Tedy jak žít, aby jejich okolí bylo spokojenější než oni sami. Tedy, v životě je pro ně důležitější, jak se cítí lidé v jejich okolí, než jak se cítí a jaký život vedou oni sami.

Všichni, kteří by chtěli dosáhnout úspěchu, by si měli položit následující otázku:

Čí úspěch znehodnotím, když dosáhnu toho, čeho chci? Komu tím ublížím, když budu úspěšný v takové míře v jaké plánuji?

Odvaha žít si po svém, neznamená cítit se přirozeně dobře tehdy, když zapadám do průměru a žiju jako ostatní. Ale cítit se přirozeně dobře právě tehdy když vyčnívám, jsem jiný, když žiju úplně jinak než ostatní, když moje exkluzivita mi přináší přirozenou radost a pohodlí.

Přirozenou - musí se to stát přirozeným. Nikdy ke změně nedojde, když budeme vědět, že náš život je důležitější než to, co si o nás myslí druzí, když se vevnitř budeme cítit lépe právě tehdy, když "zapadneme do okolí" 

Stejně tak můžu vědět, že už mi nikdo v dospělosti nebude říkat co mám a nemám dělat, a že záleží jen na mně co udělám, ale pokud se cítím lépe, vždy, když mi někdo dá nějaký úkol, než když si ho zvolím já sám, pak se nikdy nenaučím vést si svůj život podle svého, protože podvědomě budu vždy vyhledávat ty příjemnější situace, tedy ty, ve kterých já jen poslouchám rozkazy druhých.

Provést změnu pak obnáší to, že se naučíme / rozhodneme / smíříme se s tím, že ten lepší pocit prožíváme v té nové situaci, tedy, že "normální stav" je takový, kdy si já sám volím co budu dělat.

A tím se dostáváme k tomu druhému zádrhelu: 

Lidé chtějí, aby jim někdo říkal, co mají dělat !!

Je to podvědomé chování, občas si zvolíme, občas provedeme vlastní rozhodnutí, když už tedy není zbytí, ale většinu dní trávíme tím, že čekáme na povolení. Nevědomky tak stále čekáme na nějakého spasitele, který se u nás objeví v obyváku s novým úkolem jen pro nás. A my ochotně poslechneme. Jinak nevíme co dělat, anebo víme, ale bojíme se to začít, anebo si najdeme jiné výmluvy.

Je to tak, celý život pro nás bylo přirozenější, že jsme dostávali úkoly, že nám rodiče říkali co příjde udělat, a také nám museli naše plány schvalovat. Tedy vždy tu byl někdo, kdo stál mezi námi a naším projektem, naší aktivitou. I když jsme dospěli, stále jsme se nenaučili mít za přirozené stav, kdy si o všem rozhodujeme sami. 

Ta podvědomá potřeba je tak silná, že prostě brání lidem aby jednoduše udělali to, co chtějí. A tak máme ve světě šéfy, máme personalisty, máme nakladatelé, poroty, schvalovatelé půjček, manželky, poradce a další instituce, do kterých svěřujeme své plány a čekáme, zda nám je schválí, nebo ne.

Když za vámi příjde soused a požádá vás o to, jestli byste vzali motyku a pomohli mu upravit záhony uprostřed obce protože to nikdo jiný nedělá, asi mu rádi vyhovíte. Když by vás napadlo to samé o týden dříve, zřejmě byste se k tomu nikdy neodhodlali. Je to jen příklad, ale ukazuje jednu šílenou věc: Nápady druhých automaticky pokládáme za hodnotnější než naše vlastní, i kdyby se mělo jednat o stejnou věc!

Vždy raději poslechneme, i když se nám to kolikrát ani nelíbí, než abychom si prosadili svou a jednali podle sebe. Jakoby naše plány, nápady a projekty byly vždy až na posledním místě, pokud to nejsou záležitosti nutné, důležité (i třeba z existenčního hlediska) potřebné, či vyžádané. Protože lidé si tiše zvykli dělat jen tyto úkoly. 

A teď pozor, celý tento příspěvek až potud je PAKN - Pravdivý, ale k Ničemu. Nepomůže vám to vědět, pokud to prostě nezačnete dělat jinak! Musíte se změnit, stát se jiným člověkem, který koná, a je rád že koná to, co vzešlo z jeho nápadů. Který je rád, že koná, aniž by se někoho ptal na dovolení, nebo zvažoval co si o tom druzí budou myslet. Musíte být pyšní na to, že to takhle děláte.

Je načase to změnit! - Už vám nikdy nikdo nebude říkat, co máte a nemáte dělat. Nikdo vám žádné povolení dávat nebude. Dejte si ho sami. Naučte se rozhodovat se sami za sebe. Bez ohledu na to, co na to řeknou druzí, jak se budou cítit. Je to Váš život, jsou to Vaše projekty. Je to Váš čas - zvolte si a udělejte to. 

Naučte se cítit se dobře, když Vy rozhodujete o tom, co se bude dít, a když děláte to, co jste si Vy sami zvolili. Jenom tak je to správně a tak je to v pořádku.