Mezičas

Tak hustou atmosféru jsem u filmu ještě nezažil jako právě dnes, když v televizi běžel Mezičas. Starší film české kinematografie o otci, dvou synech, zklamaných nadějích, nepochopení, o tom, že jeden druhému nevěří, a o mukách, která to přináší. 

Otec má jisté, dá se říci zaběhlé představy o štěstí svých synů. Když však starší syn studia nedokončí, začne se na něj dívat jako na ztroskotance. A synovi se posléze bortí celý jeho život, jak profesní, tak osobní. Upadá nejen do dluhů ale i na samé dno lidské existence, tam, kde je člověk nejvíce ponížen. Mluví o výhrách, snaží se všem dokázat, že to zvládne a že se mu bude dařit, ale zažívá jednu prohru za druhou. Vždycky měli pravdu ti okolo, a bude dostávat rány osudu tak dlouho, dokud to neuzná. Je na této cestě vůbec nějaká naděje na světlejší zítřky?

V lidském životě jsou určité stěžejní prvky, které mají dominantní vliv na to, jak ten život prožijeme. Otec syna nechápe, nikdy ho nechápal, nikdy ho ani pochopit nechtěl, vždy mu jen předkládal vlastní vizi, jak by se to líbilo jemu. S pochopením mu scházela i důvěra. Nevěřil svému synovi, a aby mohl uznat, že je dobrý, potřeboval očividný důkaz. Potřeboval vidět, že něco dokázal a to pro něj mělo být důkazem, že jeho syn za něco stojí. Znáte to, klasické hodnocení vnějšími měřitky, kdo má jaký dům, kolik peněz, a kolik slávy dokázal urvat. Tím člověka posuzujeme. To je vizitka, jakou má hodnotu. Jak lehce se do té hry necháváme vtahovat znova a znova. Konstruktér je lepší než uklízečka, manažer je lepší než zaměstnanec a ředitel zeměkoule je úplně nejlepší. Všichni odsuzujou kasty v Indii a přitom se sami kastujeme pracovníma pozicema.

Je to šílený začarovaný kruh. Děti vychováváme tak, jakoby byly hloupé a neschopné. Pak je musíme učit a vést.... nejlépe dobrých 18 let (!) Vzpomeňte si na svá dětství, když jste byli schopni už zvládat cokoliv ze světa dospělého, ale vaši vás stále brali jako děti. "Tohle nedělej, tohle nezvládneš. Já tam půjdu s tebou a vyřídím to".
Dokonce mluvili za vás. Když se vás někdo na něco zeptal v přítomnosti rodičů, začali mluvit místo vás, asi proto, že si mysleli, že to nedokážete... je vám teprve 5 let!! Další a další projevy chování rodičů, kteří vás vychovávali s vědomím, že jste neschopni a nevěřili vám: "Musím za ním běžet, co když ho přejede auto, musím na nej stále dávat bacha, protože by se mu  mohlo něco stát."

To co takoví rodiče projektují do svých dětí je neschopnost. Ty děti si nevěří. Dost hluboce si nevěří. S tím pocitem vyrostou a nevěří si ani v dospělosti - nemohou, nikdy ten pocit neochutnali, okolí jim do mysli projektovalo jen slabost a neschopnost. Pak ale příjde ten zlomový okamžik, odbije 18. rok života, (kdosi to nastavil jako mez plnoletosti) a teď jdi a postarej se o sebe. Vybuduj něco, co je hodno obdivu a podle čeho poznáme, že za něco stojíš. 

V takové výchově musí každý zákonitě dojít k hlubokému přesvědčení, že je nikdo. A pokud uvěřím v to, že jsem nikdo, tak mám problém. Protože se budu celý život snažit být "někým". Musím přece dokázat sobě, otci, celému tomu okolí, že za něco stojím. A že já to dokážu. Jenže když se budu snažit stát se někým, tak vlastně nevím kdo jsem. 

A kdo se někdy v životě pustí do osobního boje za vlastní pravdu, za to, že nebude vždy podle druhých a za to, že si potřebuje dokázat, že na to má, tak vykročí na cestu. Na cestu, kterou bych všem upřímně rád doporučil, ale která začíná hlubokým příkopem. Protože to znamená opustit pevnou podlahu jistot a pravd, které jsou vybudovány ostatními a pustit se na vlastní území. Na to, které si buduješ pouze ty sám. Jenže buduješ to nedůvěrou ve vlastní schopnosti. Nevěříš si. Nikdy sis opravdově nevěřil a nyní strašně toužíš po životě na vlastních pravidlech. Jenže aby držela pohromadě, potřebuješ si věřit. Tady přichází jedna porážka za druhou, rána a ještě další. Celý svět se pro dotyčného stane peklem, musí se ponížit až na úplné dno. A tady existují dvě cesty. Jedna je cesta návratu. Uznáte, že ostatní mají pravdu. Budete žít životy druhých a naplňovat jejich tužby, a vše bude zase "v pořádku", anebo.... anebo si tu vlastní půdu pod nohama vybudujete. A to tím, že si začnete věřit. 

Neudělá to nikdo za vás. Lidé budou vždy jen zrcadlit váš vlastní vnitřní pocit. A pokud si myslíte, že jste nikdo a nevěříte si, tak to, co od života dostanete, bude tomuto přesvědčení přesně odpovídat. Začít sám sobě věřit, když k tomu nemáte důkazy zvenčí, když vám to nikdo a nic nepotvrzuje, vyžaduje odvahu a sílu. A také chuť. A kdo tohle zvládne, prožije si ráj na zemi po zbytek svého života. Kdo to nezvládne, prožije si to největší peklo. A v tomhle je život nemilosrdný. V tomhle je život horší než tchýně. Nikdo nerozdává tak tvrdé rány, jako život. A ty jsou tu jenom proto, aby nás naučily začít si věřit. Dno, nebo vrchol? Nic mezitím. A mezičas je ten přechod.