úterý 8. ledna 2013

Člověče, nezlob se...

Vždycky jsem tvrdil, že ve hře Člověče, nezlob se, je všechno, co člověk může potřebovat pro život.
Že kdo ji bude hrát, najde tam všechny principy a souvislosti, které můžu uplatňovat i v reálném životě.
Dnes, kdy jsme si ji zase po delší době zahráli, můžu s radostí oznámit, že tomu tak skutečně je!



Tak třeba:

  • Během hraní musí každý pochopit, že bez vize TO NEJDE ! Musíš vědět, jak chceš hrát! Pokud to nevíš, jen plníš přání ostatním a naplňuješ tak jejich vize. Když se já sám nerozhodnu, jak chci abych hrál a aby moje hra vypadala, pak podvědomě plním funkce, do kterých mě pasují ostatní. Příklad: Druhý si jasně zvolí, že bude válet a všechny vyhazovat. Tedy vysílá obraz, ve kterém já jsem vždy vyhozen když kolem mě přejde. Jelikož nemám vlastní vizi, tak plním přání druhých. Tak to "bohužel" ve světě chodí.
  • Silnější koncentrace vítězí, Vyhodím já jeho nebo on mě, když si to oba přejeme? Vyhraje ten, kdo je o tom více přesvědčen, kdo do toho dal více lehkosti, a kdo tomu poslal více energie. Silnější vyhrává.
  • Když se někomu daří a pořád mu padají šestky - to nejhorší co můžete udělat, je příjmout to, jako skutečnost. Uznat, že to tak skutečně je, a že se mu daří. Protože tím vysíláte stejné přání do vesmíru a tím tu jeho pozici ještě více upevňujete ! Jak mi ale může k výhře pomoci myšlenka, že nejvíc se daří tomu druhému? Asi nijak, a poučení je nasnadě: nevěřit všemu, co se kde řekne, napíše, prohlásí Zpochybnit vše a ZVOLIT si vlastní postoj, jak já chci aby to bylo!!
  • Poznat sám sebe - můžu nahlas říkat,že chci šestky jako nic jiného, ale pokud žádné nemám a sedím se všema čtyřma v domečku, pak to, co doopravdy chci, je šestky nemít a sedět v domečku. To je tak zásadní v pochopení celého toho universálního vesmírného systému, že ani nevím, jak víc na to ještě upozornit. Důvodů při sebezkoumání může být hned několik. Třeba jste otrávení z toho hraní a prostě se vám hrát nechce (nejčastější důvod !). Otázka pak je proč u toho stolu sedíš, když to hrát nechceš? Je zapotřebí najít motivaci a chuť zase začít hrát a účastnit se všech těch velkolepých bitev! Anebo, třeba se vám zdálo, že to poslední vyhození vašeho posledního panáčka v hřišti nebylo řádně okomentováno, a tak "hrajete" uraženého, a doufáte, že když dlouho nehodíte šestku, někdo si toho všimne a vyjádří vám soustrast. Třeba si říkáte neustále dokola, chci šestku, chci šestku, ale to, co vnímáte, je to, že se vám nedaří, že šestky nepadají, a že asi nejspíš takhle v domku na chvíli ztvrdnete. Pak vesmír opět plní vaše přání - šestky vám nepadají a v domku ztvrdnete. On plní to, o čem jste přesvědčení a co víte, ne to co byste chtěli!
  • Ve hře kolikrát dojdete poznání, že to, co skutečně hýbe světem (tedy hrou), je vaše vnímání situace jako celku. Tedy: pokud jsem přesvědčen, že se mi nedaří (že se musím koncentrovat abych hodil každou šestku), že vyhraje stejně ten druhý, a bůhví co ještě, a mám tedy pocit, že všechno musím zvládnout sám, (Já ho musím vyhodit, nikdo jiný to za mě neudělá), pak dostanete přesně tohle všechno. Tedy nedaří se vám, druhý hraje líp, a nikdo jiný ho nevyhodil. Jste na sebe příliš tvrdí a vesmír berete jako nepřátelský, tedy že vám nepomáhá. V tomto stádiu se já osobně kolikrát dost nadřu, než nadejde zase nějaký světlejší okamžik a já pochopím, že jsem to vnímal celou tu dobu špatně. Musím být v pohodě, uvolnit se a mít radost z toho, že se mi daří, že jde vše podle plánu, vložit opět důvěru ve vedení v život. Že prostě bude vyhozen a já to vůbec být nemusím, kdoho vyhodí. Pak se dějí ty úžasně lehké věci, kdy jste jen pozorovatel a vesmír koná za vás.... ! - Vsímejte si jak hrají ti, kterým to jde nejlépe - oni se vůbec nesnaží, ani si nemyslí, že by se museli snažit, jen jsou plně v roli oběti - tedy já za to ani nemůžu, že mi to tak JDE! Oběti štěstěny - naštěstí pro ně! Naučte se přejít do tohoto stádia oběti, a ručím vám za to, že žádná síla na světě vám nezpůsobí prohru. Je to ten nejsilnější stav důvěry. Zcela odevzdaný fakt, že to tak prostě je. :)
  • Spoluhráč má tři v domečku a se čtvrtým stojí těsně před ním. Pokud ve vás hrkne jako první pocit "ajajaj, to už je ztraceno", tedy pocit strachu, pak můžete třikrát hádat co hodí - jistěže jedničku. A vy jste mu tím strachem pomohli. Když ale zůstanete netečně klidní a nehledě na vnější okolnosti budete věřit tomu, že je vše stále v pořádku a hra jde podle vašich představ, pak se dějí zázraky. ALe - musíte vědět, jaké ty vaše představy jsou a co, že se to vlastně mělo odehrát.... Protože jak si v tomto nejste jisti, je pak marná veškerá ta snaha kolem.
Určitě je tam těch spojitostí ještě víc, ale tohle mi ještě zůstalo v paměti po odehrané hře. Miluju tu hru, miluju jakoukoliv hru, protože čarování je tak snadné, když člověk VÍ JAK.



5 komentářů:

  1. a jak se překlopíš do stavu, že všechno je v pohodě a funguje, když ti dvanáct kol před tím nepadla šestka a když jsem nikdy nevyhrál hru dle svého scénáře. Kde bereš tu důvěru, že teď to vyjde, když v to samé jsem věřil už tolikrát a tolikrát se zklamal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak za prvé: nevěřil jsi. Kdyby jsi věřil, nemohl by ses zklamat. To sice moc dobře víš, ale je někdy zatraceně těžké poznat, zda skutečně věřím, nebo ne. Protože společnost tak žije, že to míchá všechno dohromady.

      Věřit, znamená - vědět.
      Tedy - Vím to, počítám s tím, těším se na to, jsem na to připraven, jednám podle toho, nebojím se, nepochybuju, nesnažím se více, protože vím, že to nastane. Už se nestarám o to, jak zařídit, aby to vůbec proběhlo, ale spíš jsem zvědavý jak to proběhne.

      To co sis myslel, že jsi věřil, nebyla víra, ale doufání, tužba.

      Vymazat
    2. Za druhé: dost dobrá otázka. :)
      Mám to asi situaci od situace jinak. V tom člověče, když se mi delší dobu nedaří, tak vyšlu takový vnitřní pocit, směrem k tomu hodnému vesmíru, co mu jde o moje dobro, jakoby dotaz: zda by tam pro mě neměl něco, co mi udělá radost, co mě třeba i nakopne. Vznesu to s lehkostí a někdy i s pocitem vnitřní radosti, takového toho rošťáctví - Vesmír je stoprocentně rychlý a účinný, když chceš věci pro zábavu, z pocitu radosti - a ne povinnosti, nutnosti, důležitosti, naléhavosti apod. Častokrát to hodně koexistuje i s mým vlastním naladěním, že zase chci hrát. To znamená, že jsem připraven na tu energii pohybu, změn, na ten kolotoč zvířené energie a že jsem toho součástí. Protože, zjistil jsem - to, že se mi nedaří, je skrytým přáním "NECHTIT HRÁT" .

      Jak zcela shodně konstatuje Valerij Sinelnikov ve svých knihách: To s čím se nejčastěji setkávám u svých pacientů je jejich nechuť žít. Mají skrytý pocit, že je život nebaví, a nechtějí ho žít, anebo neví jak. Projevy jsou pak různé, někdo onemocní, někdo je chudý finančně, někomu se nedaří v ničem na co šáhne...

      V tom člověče jsem si toho všimnul: Když mi šestky nepadají a hned mě každý vyhodí a jen sedím v domku, je to proto, že necítím chuť hrát.
      A pokud chci mít zase šestky, a dokonce i vyhrát, pak musím mít chuť do hry jako takové! K tomu mi třeba pomáhá inspirace v okolí. Kouknu se na druhého a vidím, jak mu to jde a jak se u toho dobře baví, nechám v sobě probudit závist a to mě třeba nakopne, že vlastně chci taky hrát a ať se mi daří.

      Někdy se inspiruju zevnitř sebe, že si představím co to obnáší když se ti daří a zda se chci naladit do stavu, ve kterém se mi daří...což obvykle pomáhá! Protože představa rošťácká, kde mi druzí nadávají jak je vyhazuju, je pro mě poctou a líbí se mi. A taky ten osobní pocit hrdosti, že prostě jsem tak dobrý. No ale někdy ani to nepomůže, a můj pocit otrávenosti je enormní a ani se nechci nakazit dobrou náladou a nechat se vtáhnout do hry. Je to šedivá past pasivity a otrávenosti, která dokáže člověka držet na žebříčku proher aniž by mu dovolila zazářit. Je to ten hnusný energetický stav, kdy jsi otrávený, ale ani nevíš proč jsi otrávený a nic se ti nechce a nic tě nebaví, a ani se nechceš bavit... asi to znáš. A je v tom zatraceně velký rozdíl, když je energie rozvířená a ty tančíš v jejím víru, anebo jen sedíš vedle a ani se ti nechce se do něj dostávat. Jezdec vždy ví, proč by měl a že by měl, ale je zapotřebí motivovat slona. Až někdo vydá knihu s návody jak vždy stoprocentně a účinně motivovat slona, dejte mi okamžitě vědět!!!

      Tak tedy, ještě jednou opakuji: když chceš aby se ti dařilo, musíš chtít hrát a musíš mít chuť hrát!
      Když je chuť, je i dobrá nálada, když je nálada, přicházejí i dobré situace, když příjde jedna situace, naroste ti víra, že může přijít znovu a větší, a více jich.

      Vymazat

    3. Čímž se dostáváme k té původní otázce: Někdy je blbost chtít hned od začátku stoprocentně věřit. (Nebo jinak, když to uděláš, jsi za vodou, a život je pohádka) Jenže právě toho , nejsme častokrát schopni a pak, se k tomu člověk asi musí nějak prokousávat.
      1. příjde chuť hrát, vím co chci, líbí se mi ta představa
      2. vyšlu pocit, zda by tam pro mě vesmír něco neměl
      3. Nějaká maličkost se objeví a to mi pomůže nalomit mou předchozí víru, že se to nedá změnit!
      4. Více takových maličkostí a já se začínám přesvědčovat, že to opravdu půjde
      5. Když má chuť a touha vydrží, mé nadšení a důvěra poroste, pak můžu dojít hlavní výhry.


      Druhá možnost:
      Vždycky člověk věří. Jenže právě častokrát v to, že se to nestane, že to nevyjde, apod, ... Pak ten proces je o tom, přejít z víry, která je proti mně, ve víru, aby to bylo podle mě. Můžeš to nahopovat: Kdybych chtěl věřit tomu, že to pro mě špatně dopadne, proč bych to dělal?

      A ještě poznámka na závěr: Vždycky to bylo podle tvého scénáře: Nemůže to být jinak, Akorát sis ho vědomě neuvědomoval, byl automatický, podvědomý. A pokud někdo, nikdy nevyhrál hru podle svého scénáře: pak nevyhrál proto, protože to v jeho scénáří nebylo, v jeho scénáři byla prohra.

      A jak se tedy překlopím do stavu, že všechno je v pohodě a funguje, když mi dvanáct kol předtím nepadla šestka? Nijak se nepřeklopím, protože vím, že to v pohodě není a že mi nic nefunguje. Jsem si vědom, že to tak chci a pokud bych to chtěl změnit, asi budu muset začít chtít něco jiného.
      A tak přeorientovávám své chtění. Někdy mi to jde hůř, někdy líp, někdy si vědomě zvolím jen tu pozici diváka, že budu nezúčastněně přihlížet hře a co hodím, je mi úplně jedno, ale byla to má VĚDOMÁ volba. A já se s ní v ten čas cítím spokojený.

      Podlě mě je to vše jen o tom, co prostě chceš. Chceš opravdu vést aktivní život a vydělávat velké peníze, nebo stále ještě víc upřednostňuješ pohodlí při nicnedělání. Chceš doopravdy mít hodně peněz, nebo ti ten stav průměrného výdělku vyhovuje, protože se ti vlastně líbí, že do toho průměru zapadáš. Chci pravdu hrát to člověče, nebo mě dneska víc baví hrát smolaře a nehnout se z domku?
      ZVolit si, ale upřímně.

      Důležitá poznámka na okraj: žádný ten stav, ve kterém člověk je, není "nijak daný". Tedy: je nesmysl čekat se založenýma rukama, až ten pocit, odejde a já zase budu mít chuť vyhrávat. Ten pocit "chuť hrát" je zapotřebí si vyrobit. Jít mu vstříc. Záměrně si ho zvolit. Není to něco, co by se člověku "nějak" dělo a on s tím nemohl nic dělat. Právěže může! To jsou pak ty obraty ve sportovních utkáních, ty zázraky, ty změny, které už nikdo nečekal. Někdo si v sobě prostě přehodil záměr. To jsou ty změny, kdy se ti stále nedařilo, a mohla za to kostka, že háže furt jenom jedničky, a najednou začne házat šestky a ty se z předposledního místa dostaneš až na druhé, ze tří hráčů (To byl vtip :)) Samozřejmě na první. Není žádná síla, která by člověku se správným postojem zabránila ve výhře. A není žádná síla, která by člověku se špatným postojem pomohla.

      Za správný a špatný postoj je samozřejmě považován stav mysli, kdy náš opravdový záměr je buď v náš prospěch, či nezdar.

      Jsem se trochu rozepsal, ale nepsal jsem to jen tobě, ale i pro sebe, sám si při tom tříbím myšlenky.

      Vymazat
  2. Dodatek k druhému bodu v hlavním článku:

    Silnější vyhrává, ale jen v ten jeden okamžik. Pokud oba vysílali stejně silné přání, tak se splní oběma. Jednomu nyní a tomu druhému třeba o chvilku později. Vesmír je nekonečně hojný a vždy vytvoří situaci, kterou sis chtěl prožít. Čímž jsme odhalili úžasnou věc: Když si dva lidé přejí totéž. Tak vyhrát můžou opravdu oba dva. Jeden tentokrát a ten druhý příště. Když si dva přejí totéž, Tak dostane to nejprve jeden a pro toho druhého se ta samá věc znovu vyrobí. Když si dva přejí něco odlišného u jedné věci, také je to možné. (Třeba jeden zaměstnanec chce mít zlého a arogantního šéfa a druhý hodného) Ne - Nejsou tam dva lidé. Jen jeden vedoucí. Ale opět se to splní pro oba. Vedoucí se bude ke každému chovat jinak. Zde vstupuje do role čas, pomocí něhož se může osoba, či věc každému jevit jinak. Aby v jednu chvíli šéf zuřil a zároveň chválil je jaksi už vážně moc. Proto ten čas.

    OdpovědětVymazat