neděle 7. října 2012

Štěstí na dosah, díl 1.

Po shlédnutí filmu Štěstí na dosah, v hl. roli s Willem Smithem, mám takové rozporuplné pocity. Došlo mi, jak dalekosáhlé důsledky mají všechny ty nevhodně zvolené kocepty, kterými se vychováváme, a jak snadno nás dovedou do slepé uličky. Přesně jako v tom filmu. Během toho sledování mi přišlo na mysl několik hlavních myšlenek:


1. Nulová sebeláska


Přílišná tvrdost sám na sebe. Nelítostné nastavení světa kolem nás. Neláska k sobě samotnému. Ta nutkavá touha být vždy ten správný a slušně vychovaný člověk, který za všechno zaplatí, a vlastně ani sám nechce, aby mu bylo něco odpuštěno. 
Příšerná věc, tenhle postoj. Za ním jsou vlastně schovány všechny ty nezdary typu: Nedostaneš práci, protože na to nemáš vzdělání. Nedostaneš ji ani proto, že nemáš protekci. Ona vlastně ani žádná práce nikde není. (Smutně přemýšlím, proč jsou na sebe lidé tak tvrdí ?) Je nedostatek. Nejsou pracovní místa. Nejsou vhodní partneři. Není dost příležitostí jak vydělat peníze. Není lék na tamtu nemoc, apod. Šílenost. Dobrovolná volba nedostatku. Kdo sám sebe tak moc nenávidí, že si dobrovolně zvolí život v takovém světě, který mu nepřeje? 

No co, byli jsme tak vychováni, je to tak přece přirozené ! Ne, není, je to jenom naučené. Můžeme se klidně naučit smýšlet v mentalitě hojnosti.
Jak říkává autorka Bärbel Mohr, je to jenom o tom, naučit se být sám na sebe milejší. Dopřávat si radost, dopřávat si hojnost, zdar, štěstí, úspěch....
Že nemám na zaplacení nájmu? No a? Kdo by to chtěl, být hned vyhozen exekutory? Je přece přirozené, že lidé počkají s platbou až budete mít. Vy osobně byste toho druhého nevyhodili, tak proč si přejete, aby on vás ano? Lidi, mějte se víc rádi a dopřávejte si svět, který vám dává. Který vám dává zadarmo. Který vás podporuje. Svět který je přátelský, a ve kterém máte vše, co potřebujete. Mentalita nedostatku je chorobné nastavení mysli. Ničemu to neprospívá, ani Bůh vás za to nebude mít víc rád.

2. Kam se vytratily nápady?


Hl. hrdina se během filmu dostal hned několikrát do opravdu svízelných životních situací. Když by se člověk kouknul z nadhledu, bylo by mu jasné, že je v takové situaci zapotřebí začít hledat možnosti. Doslova chrlit nápady a možnostmi. Jenže lidé jakoby to neuměli. Ocitnete se v cizím městě a bez peněz. Kolik vás napadne možností, jak situaci řešit? A kolik z těch myšlenek byste ale skutečně podstoupili? To je druhá věc, viďte. Jenže co lidem brání v tom být kreativní a jednat podle toho? Lidé většinou sáhnou ke krokům, které již znají, které jsou známé a nebo které vidí jako jediné možné. Jako jediné možné? - Co je tohle za naučený přístup? Vždyť každá situace lze řešit X - způsoby. A můžou to být desítky možností, můžou to být milióny.

Ve filmu neměl kde bydlet, ani peníze a tak přenocoval se synkem na veřejných záchodech. Proč třeba nezavolal příbuzným? Známým? Pokud žádné nemá, proč neosloví cizí lidi na ulici? Vždycky se najde někdo, kdo je ochoten vás ubytovat i zadarmo. Proč nezajde za bohatým podnikatelem, ať mu půjčí peníze na bydlení, popř. zajistí byt a že u něj bude v budoucnu pracovat a odpracuje si to? Možností je tolik.

Jenže s tím souvisí i další věc. Cítíme se jaksi oddělení. Jaksi osamoceni co se týká vlastních problémů a možností jak jich řešit. Jakobychom odmítali cizí pomoc a snažili se všechno zvládnout sami. Možná proto, že jsme zase vychováni v přesvědčení, že je to tak větší hrdinství. Po ulici kolem něj chodili lidé v oblecích, nepožádal o pomoc ani jednoho jediného (!!)

Když o tom tak píšu příjdou mi ty způsoby chování až zvráceně nelogické a hloupé. Jenže co naplat, jsme tak naprogramováni a v jednotlivých situacích se podle toho chováme. Jako ty opičky.

3. Věřte sobě i druhým !


Když si člověk nevěří, tak nic nedokáže. Sebevíra je základním kamenem úspěchu. Jistě, celé dětství jste byli podceňování, nevěřili vám ani vlastní rodiče, vaše nápady vám každý shazoval a tak nemáte důvod si sami věřit. Je to naopak! Pokud si nebudete věřit vy sami, nikdo jiný to za vás neudělá! Ve filmu mu nevěřila jeho vlastní žena. Nevím, jestli může být něco horšího. Když vám druzí nevěří, automaticky se podepisují na vašem neúspěchu. Protože tady platí zákon splnění přání. A když někomu nevěříte, tak vlastně "víte" co se stane. A když něco víte, pak to takové tvoříte. Tedy tvoříte jeho neúspěch. Přáli jste si ho a on vám to ten dotyčný splní. Smutné, že?

Zpozoroval jsem i sám u sebe, že ano, mám tendenci lidi podceňovat, nevěřit jim a vůbec z nich dělat neschopné občany. Možná je to právě proto, že i já jsem byl metodou podceňování vychováván. To jednání je automatické. Když potkám souseda, nikdy mě ani nenapadne, že by mohl vydělávat třeba majlant. Ne, automaticky beru, že bude vždy dělat stále tu stejnou práci, a že bude žít vždycky na hranici chudoby. Jenže já ho do té role nutím, a převážně tím, že ho podceňuji. Omlouvám se, prosím odpusť, ..



A to je tak nebezpečné! Princip zrcadla je neúprosný. Co očekávám od druhých, očekávám sám od sebe. Nebo jinak: Nevěřím a podceňuju lidi kolem sebe, jenže to, jak k nim přistupuji zrcadlí i to, jak přistupuji sám k sobě! Je nutně zapotřebí naučit se vidět v druhých to nejlepší! Věřit jim, a příjmout za možné, že dosáhnou něčeho velkého. Pak uvidím to nejlepší i sám v sobě!



Ten film skončil šťastně. Hrdina dostál zaměstnání, po kterém toužil, své dluhy splatil a podařilo se mu přehoupnout na tu druhou stranu. Tam, kde tečou miliony a žije se v hojnosti. Chtělo se mi napsat, že těžko je hledat příčiny, které ho k tomu vítězství donesly. Načež jsem se zarazil, a pomyslel si, proč je to těžko? Kdybys chtěl, našel bys je. Takže tobě se nechce! A to nebylo milé zjištění. Protože já nehledal co způsobilo, že se vyšvihl do výšin, já hledal to, co způsobovalo jeho utrpení. Vidíte, i já jednám stejně hloupě jako většina, byl jsem tak vychován, že si myslím, že věci se napraví tím, když odhalíme příčinu nezdaru. Místo toho, abychom hledali příčinu zdaru. A konečně se zaměřovali na to co funguje.

Pana Willyho Smithe mám rád a když už jsem pustil do světa tento článek o příčinách nezdaru, cítím se být povinován sepsat i článek, kde se podíváme na ta pozitiva. Na ty možné důvody, které ho vynesly nahoru.

4 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Chtělo se mi hned se přidat a napsat, jak jsem se často choval hloupě stejně jako on, a proč tomu tak bylo, než jsem dočetl na konec a zděsil se stejně jako ty.
    Ano, byl jsem programován, že svět je nepřátelské místo. Ve chvílích, kdy jde "jen" o slova nebo o to požádat někoho o drobnou laskavost, tomu nevěřím a potvrzuje se mi, že svět přátelský skutečně JE.

    Ale když "jde do tuhého" = myslím si, že to už není sranda (slyšíte to?)- např. vydělávání peněz, lidské ochoty ti něco dát zadarmo, že mi cizí lidé mohou přát peníze a úspěch atd, tak se tomu už věřit bojím a "raději" se budu chovat tak, jak jsem byl naučen, že je "lepší" a že se tak chovají i druzí (= raději nedůvěřivě k okolí, abych nebyl "zklamán" a "nenarazil":) a tyto hloupé programy nechávám mě ovládat.

    Čili teď během psaní jsem si uvědomil, že rozděluji situace na takové, kde svět přátelský podle mě je, a na takové, kde už není. Poloha té hranice je u každého jiná a říká o nás, jak "moc" si myslíme že svět přátelský je a jak už není.

    A to nastavení míry je dáno hlavně programy, které na sebe člověk nechává vědomě či nevědomě působit. Dá se to nazvat i kruh přesvědčení (J.V.Čmolík). No a protože život nám vždy potvrzuje naše přesvědčení, tak bez změny přesvědčení, bez změny toho kruhu představ o tom, jak moc svět přátelský je nebo není, se nelze dočkat ani jiné zkušenosti a tím pádem ani změny reality.

    Takže posuňme si tu hranici. Už Einstain říkal, že zásadní je odpovědět si na otázku: "Žijeme v přátelském vesmíru?". To je to, o čem tady mluvím.

    Naučme se znovu jako děti věřit a v souladu s tím i dítě oprávněně nechápe, proč by se k cizím lidem mělo chovat jinak (nedůvěřivě) než ke své rodině (kde důvěra funguje), proč se musí chovat někde tak a onak, proč nemůže projevovat svoji radost hlasitým jekotem mezi lidmi atd. Omezení nejsou přirozená. Dítě se samo nikdy neomezuje. Omezovat se ho učíme my dospělí, aby "bylo správně vychované, nedělalo problémy, pochopilo, že svět je přece nepřátelský a že se tak k němu musí i ono chovat" - odpusťte mi všichni za to, že jsem se ze strachu být jiný podílel sám několikrát na této debilní koncepci.

    Začněme ale jinak. Potvrzujme si domněnku, která je nám přirozená od narození - že svět přátelský je. Rodiče a rodina je přece přátelská. Proč by to za hranicí rodiny mělo končit? Co je to za blbost. Všichni lidé nám přejí to nejlepší, stejně jako my vždy i jim.
    S tímto přesvědčením vstupujme do jakékoliv akce, do jakéhokoliv jednání s lidmi. Svět přátelský JE a věřme lidem stoprocentně.

    Lidé jsou přátelští a vždy ochotni nám pomoci. Dejme jim najevo, že my je takové vidíme. Poznají to a velmi si nás za to budou cenit. Budou se setsakramentsky snažit nám pomoci, když uvidí, že jsme přesvědčeni o jejich dobrotě. I kdyby do té doby si sami mysleli, že dobří nejsou, když uvidí od nás, že my o jejich dobrotě přesvědčeni jsme, změní se a okamžitě.

    Vždyť jsme všichni jeden.

    Děkuji si, že jsem si přečetl Kájo tvůj super článek a děkuji tobě, žes ho pro mě napsal:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nu, krása,

      a ta tvoje poslední věta se mi fakt líbí a na to lze říct snad jen: "Ten, který ví".

      Vymazat
  3. a v souvislosti s tím mě napadá: Všichni velmi úspěšní lidé mají především velkou víru v to, že svět přátelský je. Vykazují veškeré vlastnosti takového přesvědčení - jsou štědří, rádi šíří radost, dělí se o rady, váží si druhých lidí atd.

    čili pozor! nejsou bohatí proto, že by snad obírali o peníze ostatní lidi, ale proto, že žijí své přesvědčení, že svět je přátelské místo.

    OdpovědětVymazat