sobota 6. října 2012

Slova námi vyřčená

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně“ (Jan 1,1-3).

I stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná, tma halila propast, Boží vítr vířil nad vodami. Bůh řekl: „Budiž světlo,“ a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu „noc“. Byl večer a bylo jitro: první den.


O tom, že Bůh tvořil svět pomocí slov, je nám poměrně známo. A kdo se aspoň trochu zaobírá osobním růstem či psychologií, tak dobře ví, jak ohromný význam má slovo v životě lidském. Pro neznalé bych doporučil třeba knihu od Valerije Sinelnikova: Tajemná síla slova.
Já osobně si poslední dva tři roky už slova poměrně úspěšně hlídám. Vždy když (a teď jsem chtěl říci  "narazím" - což taky není ten nejvhodnější výraz - vysvětlím později) na slovo, které nechci používat, musím jej nahradit nějakým jiným. Rozhodnout se pro jiný výraz, pro jiné označení. Protože jak nepříjdu s náhradou, pak můžu chtít změnu jak chci a stejně budu opakovat vše postaru. Přesto jsem si všiml, že se v mém slovníku i nadále objevují určité výrazy, které tam nechci. A některé z nich docela s oblibou používám. No jistěže s oblibou. Jinak bych je přece nepoužíval, kdybych pro ně neměl jistou dávku sympatie. :)

Tak třeba:

"Já to nechci vidět" - Když nechci vědět jak něco dopadne. Nechci to vědět, ale použiju slovo - vidět! Pak můžu chtít mít stoprocentně ostrý zrak, když, dejme tomu jednou denně, pronesu takovouto větu.

"Ale to nejde!" - A ještě u toho bezradně plácnu rukama do boků. Taková nesmyslná fráze! Jak něco nejde?! Všechno jde! Vždy, když si to uvědomím, že jsem to řekl, což už bývá naštěstí poměrně často, dopovím k tomu i ten přídavek: Jak něco nejde? Takže se aspoň opravím. Přesto mě samotného překvapuje, jak často tato slova vypustím z úst.

"To mě zarazilo" - Tato slova používá jeden můj známý. Ve spojitosti když vypráví, že ho něco udivilo či překvapilo. Jenže když vás pořád něco zaráží, tak jak se chete v životě někam dosta, či s něčím pohnout, když jste zaražení (tedy znehybnění). Já sám jsem to slovo použil hned na úvod tohoto článku - když na něco narazím. Proč raději nepoužiju slova typu: objevím, zjistím, apod.? Ta symbolika je jasná: Když na něco narazím, tak stojím. Nejsem v pohybu, překážky nezdolávám, nýbrž stojím,  zarazilo mě to.

"Tak to je neuvěřitelné!" - už jsem naštěstí nadobro vytěsnil. Jednu dobu jsem ale dost často používal. Pak jsem se divil, že málo věřím. Třeba i ve splnění svých přání.

"Když já nevím" - Musíte říct vždy, když se vás někdo zeptá na něco, co jednoduše nevíte. Používáme-li to slovo ale často, pak prostě nevíte, co si vzít na sebe, jestli na to máte chuť, zda jít do té hypotéky, či co vlastně chcete od života.

"Mně je to jedno" - podobně jako s tím "nevím".

"To nikdy nepochopím" - jsem zaslechl říkat jednu paní v tramvaji: No co myslíte? Pochopí to někdy? Nepochopí! Protože ani nechce.


A na závěr to nejdůležitější, kvůli čemu jsem se vlastně rozhodl sepsat celý tento článek. Všimli jste si, jak se kolem vás, a také vy sami, poslední dobou hovoří? Lidé velmi často zakončují věty spojkou - ALE. Rozhovoří se o něčem a neukončí větu poklesem hlasu, jakože tečka. Ale :) , zůstanou viset kdesi ve vzduchoprázdnu, jakože chtějí pokračovat a poslední slovo, které řeknou je ALE.
Na to POZOR - protože ALE je spojka Odporovací !! Tedy všechno to, co jsme řekli, jakoby na závěr ihned zpochybníme.

Aj bych tam šel, ale
Myslím, že ten svetr se ke mně hodí, ale
Jo, dokázal jsem to, ale
Mohl bych to udělat, ale

Značí to vnitřní rozpolcenost, nerozhodnost, nesebedůvěru,

Proč prostě jednoduše neřekneme v jednoduché oznamovací větě: Půjdu tam. Nebo: Nepůjdu tam.
Ano, dokázal jsem to. A dost. Už nic k tomu.
Udělám to. A taky nic k tomu.

Sami si ty věci zbytečně komplikujeme přidáváním dalších, kolikrát neexistujících příčin, podnětů a důsledku, jen proto, že spojka ALE se stala nejpoužívanější spojkou vůbec. Naučme se hovořit lépe.

Žádné komentáře:

Okomentovat