sobota 27. října 2012

Jak využít potenciál

"Ve svém okolí mám několik velmi schopných lidí, kteří ale své schopnosti a potenciál nejsou schopni využít..., tím pádem jsou neschopní? "

Příspěvek na Facebooku, jehož autorem je Pavel Martínek. Dále píše: "Protože v minulosti dokázali velké věci, ale již na ně nedokážou navázat. Nebo i v "malých" věcech, které dělají, jsou úspěšní, ale neumí to přenést, nebo se bojí, na velké věci... atd."

Myslím, že to úzce souvisí s tím, o čem hovoří Seth Godin, ve své knize:

"Lidé tráví většinu času tím, že čekají na povolení"

Ten Facebookový příspěvek mě velice zaujal. Ukazuje totiž na to, čeho jsem si již také stihl všimnout. Takových lidí je kolem mě také spousta a dokonce i já mezi ně ještě patřím. Když něco dělají, tak v tom excelují. Ale sami od sebe toho nijak nevyužívají. Dá se vlastně říct, že když dostanou úkol, tak ho splní na 120 procent. Ale když ho nedostanou, tak nedělají sami od sebe vůbec nic. Neumí si ten úkol dát sami.

To je to čekání na povolení, na instrukce. Na planetě je přes 6 miliard lidí. V každé vesnici jsou jich tisíce. A já vidím, že lidé příjdou domů z práce a sednou buď k počítači nebo k televizi a čekají. Až se něco bude dít. Až jim dá někdo něco úkolem. Až bude další den, aby zase mohli do práce !!

Přitom, když zajdu za sousedem, že potřebuji s něčím pomoct, vždy ochotně svolí. Tito lidé mají spoustu času, který by mohli vyplnit úžasným konáním, práci na velkolepých projektech, obrovskými změnami v rekordních časech, jenže nic z toho se neděje. A tak na úvodní otázku odpovídám. Nejsou neschopni. Tedy v samotném procesu konání. Jsou v tom častokrát až vysoce nadprůměrní.

Ale,

jsou extrémně neschopni v zadávání si úkolů sami sobě. 

Nedávno proběhla letecká akce na ostravském letišti, pod názvem Dny Nato. Také jsem přijel podívat se. A to, co jsem viděl, byl následující obraz. Desetitisíce lidí zaplnilo letištní plochu. Jistě našlo by se tam i pár leteckých či vojenských nadšenců. Převážnou část ale tvořili lidé, kteří jen neměli nic jiného na práci a jelikož bylo vstupné zdarma, tak se s početnou účastí dalo počítat. Tedy co se stalo. Neměli vlastní program, vlastní aktivitu. Někdo jiný program nabídl: A oni poslechli. 

Zkoušel jsem si představit, co všechno by šlo dokázat a postavit, kdyby tihle lidé, na něčí pokyn, zašli třeba jednou týdně, odpoledne po práci, dobrovolně přiložit ruku k dílu. Třeba na novém mrakodrapu, který by se stavil z iniciativy, jen tak. Talentovaných lidí jsou mraky. Schopných taky. Jen nic nedělají, protože neví co a podvědomě spíš čekají na to, že jim to řekne někdo druhý.

Pojďme s tím něco udělat.

9 komentářů:

  1. nahopujme si to: kdybysme to tak chtěli - aby nás někdo řídil, aby nás bavilo druhého poslouchat a aby nás to bavilo více než si volit činnosti sami - proč bychom to dělali?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Výborně! To je úplně nejlepší odpověď na tento článek, možná i úplně na všechno. Jdu hopovat.

      Vymazat
    2. a co ti přišlo za odpověď? Je to jen koncept výchovy, kdy nás učili ve školách potlačit své vlastní touhy a místo toho jsme byli chváleni za to, že posloucháme druhé? Nebo je v tom něco víc?

      Vymazat
    3. mám s tím spojen i pocit vnitřního štěstí. Když plním roli něčeho, co organizuje někdo jiný, cítím to tak "v pořádku". Když si představím, že bych já byl ten iniciátor, naskočí pochbyy, zda bych to dělal správně, zda bych to uměl. Vyskočil mi tam i strach z vlastní zodpovědnosti za svůj život, je tam dojem že je to těžké, že se k tomu nehodím, že jsou na to povolanější... Jistě, vše to vychází z výchovy - vztah k autoritám (rodiče, učitelé). Zajímavé, ale že tam fakt cítím, že tak je to v pořádku, když iniciujou druzí a já jen poslouchám. že "tak to má vlastně být" .. (?)
      Ale upřímně, nedaří se mi to zcela nahopovat. Tohle byl jen povrchní průzkum, nevím proč. Možná strach, že bych tím změnil celý svůj život, celý přístup. Tak si v tom bráním, abych to úplně nerozklíčoval. Pak se spíš naskytá jiná otázka k hopování: Kdybych se tak urputně bránil změně ve způsobu života, jak jsem ho vedl doposud, proč bych to dělal?

      Vymazat
    4. Napadá mě: jsou okamžiky, kdy se nebojíš? Jaké jsou to okamžiky - kde jsi a co děláš? Možná tam je klíč - to jsou okamžiky, kdy jsi to ty a ne programy v hlavě. Strach je podle mě naučen programy. Malé dítě strach nemá. Učíme ho strachu, abychom si nepřipadali divní, proč se nechováme jako děti.
      Naučili jsme se, že nám věci musí někdo schvalovat, hodnotit, povolovat. Že musíme svá rozhodnutí zdůvodnit, že musí být v souladu s obecnými normami, že musí to a to. Naučili jsme se omezovat a brát to jako normální. Podle mě jsou to všechno programy, výchova, odpozorování ostatních zoufalců.
      Jednejme znovu podle svého srdce. Jaký je jediný soudce mého chování - přece já sám (mimochodem nikdo jiný tady stejně není). A když CÍTÍM, že konám dobrou věc, kterou chci v tom fyzickém světě tady otisknout, tak ani nehledám svolení.

      Vymazat
    5. Too much myslíme, a málo se radujeme, too much se snažíme prosadit hlavou, ale rozum to je strach. Jediné co v životě vždy nejvíc zabíralo byla odvaha, troufalost, drzost, odhodlání, nadšení, vášeň, extáze, tranz, kuráž, nespoutanost a radost. To jsou prvky, které jediné mohou něco změnit.

      Kdy se nebojím? Při hře, tam "o nic nejde" je to jenom hra,.... ve skutečném světě se občas cítím být zatěžkán jeho důležitostí. To je myslím to jediné co mi teď brání. Co mi kdy bránilo.

      Probudit v sobě tu drzou odvahu, ale nečekat až se sama nějak dostaví, to by člověk taky mohl čekat do soudného dne. Je zapotřebí vyjít ji vstříc, aktivně ji vyhledat, tu náladu, - tu, která hýbe světem.....

      Vymazat
    6. Kájo, pusť si tohle:
      http://www.koucmarie.cz/penize-nebo-zivot/
      (stačí se zaregistrovat a zdarma mrknout)

      Vymazat
    7. O jaké náladě jsem mluvil si můžete přečít ve článku: Rachůnek prostřelil.

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat