sobota 8. září 2012

Když stojíš na kraji útesu


Sám před sebou neutečeš.
Jakmile couvneš  jednou, budeš couvat celý život.


Ležel jsem na pohovce a přemítal, proč se mi už asi měsíc nedaří navodit takový ten pocit, znamenající vítězství. Přesně ten pocit, který si navodíte, jakože jste už něčeho dosáhli. A ono se pak děje všechno proto, aby realita odpovídala energetickému stavu, který vysíláte. Ten večer jsem šel do hloubky. Znovu jsem si prošel všechna možná zdůvodnění, která mi během toho měsíce přicházela na mysl. Mnohým z nich jsem na nějakou dobu i skutečně uvěřil. Teď mám však sílu. Vnitřní sílu, a v její moci se rozpouštějí dosavaď ukryté slabosti věřit nesmyslům.

Že jsem neschopný, že to neumím? Ale kdepak! Vždyť jsem to dělal už tolikrát a vždy to přineslo báječný úspěch. Že si málo věřím? Tomu jsem skutečně uvěřil? ALe kdeže, moje sebedůvěra je až do nebevolající! Že si nejsem jistý jestli to opravdu chci? Tak na to vám teď odpovím tak jasně, jak to jen lze. ANo, chci to. a ANo, opravdu. Ještě jsem tak chvíli přemítal, pak se uvolonil a jen tak vnímal pocity a co se ve mně odehrává. Když v tom najednou vyplaval - naprosto jasný pocit - Pocit strachu.

To, co se nám může zdát jako neschopnost, nechtění nebo snad nejasnost našich cílů, to vše je ve skutečnosti jen vyhýbání se strachu.

A já po dlouhé době pochopil, že to, oč tu skutečně celou dobu šlo, bylo to, že jsem se prostě bál. Bál jsem se učinit tu změnu. A to, proti čemu jsem celou tu dobu stál - byl strach. Ne ten obyčejný. Že se bojíte zkoušení ve třídě, nebo hovořit na veřejnosti. Tohle byl jiný - ten opravdový a hluboký. Ten, kdy stojíte na kraji útesu a bojíte se skočit. Protože víte, že vás to zabije. Jenže víte, že skočit musíte. Cesta zpět není a jediné co vám v dalším kroku brání je strach. Nejasný, nevědomý strach držící vás na místě. Tak dlouho, jak jen dovolíte. Jenže to už jsme ve stádiu, kdy víme, proti komu stojíme.

Na strachu je nejhorší to, že o něm vědomě nevíte ! Nejste si vědomi toho, že byste se báli, a že to, jak jednáte, je pod taktovkou strachu.

Nejsilnější zbraní strachu je právě nevědomost...., působí a mává s našimi životy tak, jakobychom proti němu byli zcela bezbranní. A svým způsobem i jsme, protože o něm nevíme. A první, co je třeba učinit, pokud ho chceme porazit, je uvědomit si ho. Zvědomit nevědomé.

Úplně mě to vyvedlo z míry. Opravdu jsem si myslel, že se mi prostě jen nechtělo. Ale já opět stál na kraji toho pomyslného útesu a přešlapoval. Někdy jsou rizika toho kroku jasná, někdy zcela nejasná. Tak, že ani nevíme, co se bude dít. Jen ohromný strach učinit krok vpřed. A je na nás, jestli si to dovolíme a jsme ochotni prožít si peklo na zemi za cenu, že do toho půjdem, anebo couvneme. A přesně to jsem teď vnímal. Věděl jsem, že ten krok budu muset udělat navzdory tomu neznámému. Že prostě touha jít dál bude muset být silnější, než strach o vlastní život. Že už prostě budu mít dost toho neustálého couvání. A ten krok, kdy porazím svůj vlastní strach bude pro mě důležitější, než to, co se po tom rozhodnutí bude odehrávat.

"Síla přítomného okamžiku. Není žádné lepší - jindy, než - právě teď. Právě teď můžu učinit to rozhodnutí, nebude pro něj lepší chvíle. Pokud teď couvnu, budu couvat celý život. Musím udělat krok vpřed. Zhluboka jsem se nadechl a plaval dál. Jestli mám umřít, tak umřu, ... , vlna přešla a pak už jen klidné moře. Klidné moře se zapadajícím sluncem. Nad hlavou mi přeletělo hejno racků a já křičím radostí, že jsem to dokázal"

Vzpomínky na poslední překonání strachu na mexickém pobřeží jsou stále ještě dost živé. Teď je tu jiná situace, ale stejný protivník. Je více možností jak mu čelit. Někdy pomáhá uvědomit si, že vám opravdu už vadí pořád jen couvat, a tak raději uděláte cokoliv. Někdy pomáhá uvědomit si, že ten strach je jen iluze. Že když to uděláte, nestane se vůbec NIC. Šedá je ale stránka teorie a praxi musí stejně zvládnout každý sám a najít si vlastní způsob.

Když jsem ten pocit analyzoval blíže, vyskočila tam na mě nutkavá potřeba chovat se tak, aby to druhým nevadilo. Komu druhým? Vyrojily se vzpomínky na dětství, na výchovu a vztah k rodičům. Že je to klasika? Jistě. Ale kdo z nás, se toho nutkavého pocitu, přizpůsobovat své chování náladě rodičů, dokázal zcela a navždy zbavit? Jistě, později s věkem už to není vazba jen na rodiče, stane se z toho totiž podvědomé chování na obecné úrovni ve vazbě na kohokoliv. I já si myslel, že něco takového v mém životě už dávno nemá místo, a že si vedu svůj život zcela podle sebe, bez zábran, a bez ohledu co na to ostatní. Ne nevedu. Nebo to aspoň ještě není stoprocentní.

To, co nazýváme všedními životy a pro jednotlivé životní situace máme další soubor pojmenování, to vše, je ve skutečnosti couvání. A nejčastěji je to couvání jakémusi pocitu "Co na to ostatní, nebude to někomu vadit?"

Svou náladu hlídáte a korigujete s ohledem na ostatní !!! (a vaše nálada je rozhodující pro vaše vesmírné objednávky). Takže prioritní pro vás není, zda se tak chcete cítit, chovat, žít...... ale to, zda vás takové příjmou, zda to druhým nebude vadit. Ale to jsou druzí, komu to vadí - ne ty! Máš odvahu jednat si podle sebe i když to bude druhým vadit?:
  • Jestli jo, jsi pánem svého života.
  • Jestli ne, prožiješ život v mukách a depresích stejně jako generace nad námi.

I my jsme generace vychovávána ve strachu. Strach byl, a na mnoha místech dnes ještě je, hlavním výchovným prostředkem. Propánajána (!!)

Pořád se bojíme, o něco, o někoho, o sebe.... používáme buď rozkazovací způsob:
Buď opatný! Ať to nerozbiješ! Přibij to tak, ať to nespadne! Pozor, ať se neumažeš! Dávej na sebe pozor! Jeď opatrně! Nepřeháněj to s tím alkoholem! Zamykej za sebou! Neztrať ty peníze!  
Nebo otázky:
Máš všechno? Opravdu to chceš udělat? Jsi si jistý? Máš dost peněz? Vypnul jsi ten sporák? Udělal sis ty úkoly? Koupils všechno? Zaplatil jsi to? Dal jsi mu nějaké dýško? Poděkoval jsi? Byl jsi hodný? Nezlobils? Nechceš raději tohle, anebo tamto? Nerozmyslíš si to ještě? ...


VŠECHNO JSOU TO JEN POCHYBNOSTI ! NEUSTÁLE PROJEVUJEME A ŠÍŘÍME STRACH NAMÍSTO DŮVĚRY....., NAŠE ŽIVOTY SE TAK ZCVRKLY JEN DO RŮZNÝCH FOREM POCHYBNOSTÍ, .... 


Všechna ta: hlídání si věcí, aby nám je někdo nevzal, plavání v moři jen pokud došáhneme na dno, pochybnosti, zda tu zkoušku uděláme, hlídání dětí, aby se jim něco nestalo, přetvářka před druhýma, aby mě náhodou nezavrhli, nechuť podnikat, abyste nezkrachovali, pochybnosti jestli stihneme letadlo, jestli ještě budou mít místo ve školce, jestli z těch dětí něco bude, jestli příjdu včas do práce, jestli stihnu ten projekt odevzdat včas, jestli mě má ráda, jestli mě ještě v tomto věku zaměstnají, jestli s tou výplatou ten měsíc vyjdeme, ...

To je prostě jen a jen neustálé šíření strachu do světa kolem nás..... a to, co pak v životě dostáváme, je odpad. Tak škodlivá emoce, jako je strach, nemůže do našeho života přitáhnout nic hodnotného. Naopak, všechny ty dary, štěstí, radost, luxus, jsou výsledkem pouze těch okamžiků, kdy s odvahou čelíme strachu a vysíláme důvěru. 

Věříte, protože nemáte důvod pochybovat.
Věříte, protože všechny ty strachy, pochybnosti vám připadají tak malé a neužitečné.

I když to kolo nezamkneš, PROSTĚ VĚŘ TOMU, ŽE TAM BUDE, a ono TAM BUDE! Musí být!

Neustále se bát, pochybovat, to tak ničí naše životy! Ani si neuvědomujeme jak mrháme tím časem, tím vzácným okamžikem, když ho místo důvěry plníme strachem. Je to tak zbytečné! Všechny ty naše strachy jsou naprosto bezpředmětné - proč si to tak komplikujeme? Někdy mám pocit, že když žije člověk ovládán strachem, tak ve skutečnosti nežije. Ten pravý a skutečný život přichází až v momentě, kdy ten svůj strach porazil. Do té doby je ten život neúplný, jen taková demoverze. 

Tak co vy na to. Obavy, nebo DŮVĚRU ?




2 komentáře:

  1. "Ale to jsou druzí, komu to vadí - ne ty! Máš odvahu jednat si podle sebe i když to bude druhým vadit?:
    Jestli jo, jsi pánem svého života.
    Jestli ne, prožiješ život v mukách a depresích stejně jako generace nad námi."

    ZCELA ZÁSADNÍ MYŠLENKA

    Vzpomínám si, že jsem si i uvědomil, že se např. neumím radovat z vlastního úspěchu, "aby se druzí necítili blbě". Protože já když první nejsem , tak se blbě cítím. A je to zas o tom, že jsme byli vychování k soutěžení " o lásku".

    Poslední dobou jsem pro sebe objevil skvělou odvahu dodávající mantru: "už není čas na myšlenky".
    Tím myslím, že už je na čase si nestavět sobě do cesty myšlenky, které vždy říkají, proč to nejde, proč to neudělat teď, prostě hledání důvodů proč ne, bariéry, předsudky. Jsou to mé vlastní bariéry. Už není čas v nich pokračovat.
    Už je nepotřebuji. a zkouším to bez nich. Kupodivu zjišťuji, že je to bez nich snazší!

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to je trefné - neumět se radovat z vlastního úspěchu. Když nad tím tak přemýšlím, vůbec se neumíme radovat. Tu opravdovou radost, štěstí, kolikrát si ji dovolíme prožívat, že?

    OdpovědětVymazat