Dnes jsem pozoroval baletní tanec traktorů a kombajnů při sklizni kukuřice. Už to dávno nejsou ty hranaté bílomodré plechovky a červené zetory. Dnes jsou to důmyslně navržené stroje oděné moderním designem a prošité špičkovou elektronikou. Řidič, sedí v pohodlnější sedačce než v obyváku a na víceúčelových displejích se mu zobrazuje skoro stejné množství dat jako pilotům Airbusů. Radost na to pohledět. Co mě ale překvapilo, byla rychlost, s jakou se kombajn spolu s traktorem řítili polem požírajíc kukuřici takovým tempem, jakoby se báli, že jim někam uteče.
Jak úžasné, pomyslel jsem si. Dřív by lidem trvalo měsíc posbírat kukuřici z takového pole a zpracovat. Teď to byl jen půlhodinový hukot, cvrkot a šup, jelo se jinam. Jak obrovská úspora práce! A hlavně, říkám si, co tomu asi předcházelo? Musel se objevit nějaký člověk, který nad tou lopotou přemýšlel a dostal nápad: Co kdyby existoval stroj, který bude sám jezdit, a to, co my tady ručně okopáváme celý den, by zryl na jeden průjezd? Musel tu být prostě někdo, koho vůbec napadla možnost, že by to šlo dělat jinak. Někdo tak trochu snílek, trochu lenoch, ale zároveň génius a tvůrce.
Pojďme se teď podívat na pár příkladů z našeho světa, kdy lidská vynalézavost přeměnila nemožné a neexistující v možné a skutečné!
V dobách, kdy lidé jezdili ještě na koních, se na scéně objevil, říkejme mu třeba Pepa, a řekl si patrně něco takového: "co kdyby existoval nějaký prostředek, který by mě taky vozil, ale neunavil by se a jizda by byla pohodlnější?" Pak se objevil Pepa II: "Co kdyby ten prostředek měl sílu stodvaceti koní, ale přitom by byl stejně rozměrný, jako je kůň jeden?" Pepa III se přidává: "Co kdyby ten prostředek sám věděl, kudy mám jet?"
Rozumíte mi, něco nepředstavitelného v době, kdy si kladete takovouto otázku. Dnes jsou to běžné věci.
V dobách, kdy lidé museli cestovat, aby si s někým promluvili. Pepa na scénu! "Ale já nechci nikam jezdit! Já to chci tak, že budu doma a přesto budu s dotyčným hovořit v přítomném čase." Nesmysl na to jen pomyslet, co? Z pohledu tamní doby. Pak přišel Pepa II: "Ale já nechci hovořit a stát při tom na jednom místě u nějaké boudy, já chci s někým mluvit, ale přitom být pohybově svobodný!"
Když se na začátku 19. století někdo jen zmínil o tom, že by chtěl létat jako pták - všichni se mu smáli. Navíc Bůh si to nepřál, jinak by lidem dal křídla. Objevily se první stroje těžší vzduchu schopné letu. Objevil se Pepa: "Ale já chci taky létat a přitom ten stroj neřídit." Vznikly dopravní letadla. Přišel Pepa II: "chci se pohybovat rychlostí větší než rychlost zvuku."
Jsme opět v době kdy lidé neznali žárovky a Pepa sedí v gauči a přemýšlí: "To je jako super, že tady máme ten oheň, ale já bych chtěl mít světlo po celé místnosti a nejen u louče. A taky chci mít světlo a přitom se nebát abychom vyhořeli." A Pepa II povídá: "mně nebaví ani to mačkání vypínače, co kdyby to šlo ovládat hlasem?"
Na hudbu se tenkrát chodilo do salónu. A Pepa si po cestě brumlá sám pro sebe."Kdybych si tak mohl poslouchat hudbu i u sebe doma, ale zase nechci tam mít ty panáky. Jak to jenom udělat?" Pepa II: "Už mně to nebaví furt tu desku otáčet, navíc pořád jen jedna a ta samá písnička. Já jich tam chci mít třeba aspoň 500 a ať to hraje náhodně." Pepa III: "A šly by k té hudbě i nějaké obrázky?"
Vznik nových materiálů: "Toje super, že je to pevné, ale je to moc těžké. Já bych to chtěl aby to bylo i lehké." Objev nových postupů "Já bych chtěl, aby když tu mrkev utrhnu, aby mi i tak zůstala dlouho čerstvá"
Nesmyslná přání ? Ale kdepak! Budoucnost vždy ukázala, že jsou všechna splnitelná!
Co vám teď nevyhovuje? Co byste chtěli mít jinak? Přejte si to. Stačí si říct JAK to chcete. Možné je cokoliv!
Žádné komentáře:
Okomentovat