Tady vidíte, co dokáže sebevědomí !

Michael Phelps získává devatenáctou olympijskou medaili ! Tak nakonec to nebude zas tak špatný den, jedna stříbrná a k tomu zlatá medaile tady v Londýně !

Když koukám na ty borce s vypracovanými těly jak plavou ty nejlepší světové časy a pak se staví na stupně vítězů mezi tři nejlepší plavce na světě, říkám si, jaký je to pocit?
Co se takovému sportovci asi honí hlavou? Sakra, vždyť je nejlepší na světě!
Má to nejdokonalejší tělo na plavání. Plave ty nejrychlejší časy. A nejen to. Zastupuje taky nějaký stát a může si říct: Ano, já jsem ten, ke kterému teď ostatní vzhlížejí a v koho doufají. Na druhou stranu, já jsem ten, koho se ostatní soupeři budou snažit pokořit a koho si budou hlídat, aby ho mohli trumfnout. 

Je to směsice pocitů, myšlenek a postojů.

Přece když už je někdo nejlepší na světě, tak ten člověk musí mít jiné postoje než ostatní. Nemůže asi vycházet z toho, že je pro něj něco nedosažitelného, že ten světový rekord, je pro něj příliš vzdálený. Ne - není. Pro něj je tak blízko, že si na něj může šáhnout, může si s ním hrát a ví, že je to reálně překonatelné číslo. Takový člověk asi nemůže myslet způsobem, že si bude říkat jací jsou kolem něho borci a co on bude muset dělat pro to, aby je nějak překonal. Spíš to musí mít nastavené úplně jinak.

Něco ve stylu: Já plavu nejlíp, mám suprovou kondici a všichni ostatní jsou někde za mnou, jsou víc unaveni a plavou hůř.

Nemá asi cenu to víc rozebírat: Je borec. Je prostě frajer největší.

Už jen proto, že nesedí doma, ale něco dělá. 
Pracuje na sobě a nenechává se svazovat všema těma zbytečnostma, které si drtivá většina lidí tak rádo hýčká.
Příklady:
- nebudu dělat sport profesionálně, protože se tím ničí zdraví.
- jednou lze vyhrát, ale víckrát po sobě to nejde, konkurence je příliš silná
- honit se za medailí je primitivní chování a málo duchovní
- nedělám nic, protože můj otec často říkával ať nic nevymýšlím a sedím doma na zadku
- nemá cenu cokoliv iniciovat, protože ostatní ví vždycky líp jak by se to mělo dělat, tak raději jen čekám kdo mi co řekne abych udělal.
- na světě je příliš mnoho profesionálů, přes které se na vrchol nemá šanci normální člověk dostat. (tedy já :) )

Ale pokud on je borec, co jsem potom já? Když on je frajer, pak stále mluvím v superlativech o někom jiném, ale ne o sobě. Co jsem pro sebe já sám? Považuji se za borce, nebo spíš průměrného, normálního člověka? Většinou to, co si o sobě myslíme, je přesně to, co se z nás stane. Říkám si, zkus se aspoň na chvíli vžít do stavu, že jsi v něčem jeden z nejlepších. Vím, mockrát tě to ani nenapadlo, že by to bylo možné. Že by někdo jako já mohl být světoznámý, mohl být tím šampiónem, mohl získat tu zlatou medaili, která se vždy zdála být tak vzdálená na těch televizních obrazovkách. Ale proč ne?

Možná je načase vžívat se do takových pocitů a představ častějí. A příjmout tak za přirozenější, že nejsem někdo jiný než ti ostatní. Že jsem vlastně na stejném světě, že mám stejné možnosti, a že je opravdu reálné dosáhnout něčeho, co se dříve zdálo být tak vzdálené a nereálné.

Na svém blogu jsem v předchozím článku hodnotil, jak moc nakopávací je kniha Kopni do té bedny. 

Teď však cítím, že jedno sledování olympijského finále v plavání, mě nabudilo mnohem víc.

Inspirovalo, nalákalo k tomu, začít mnohem víc sportovat a věnovat se něčemu opravdu profesionálně. 

Michael Phelps na svůj výkon před OH 2012 v Londýně:

"Letos se necítím tak v pohodě, jako minulou Olympiádu v Pekingu. Tenkrát jsem si věřil, měl jsem nejlepší sebevědomí, jaké jen člověk může mít. Věděl jsem, že porazím kohokoliv a nikdo na mě nemá. Letos vím, že budu muset bojovat a nebude to jednoznačné."