neděle 29. července 2012

Je opravdu tak nakopávací?

Když jsem pročítal článek vychvalující nový titul od Setha Godina, říkal jsem si, nakolik mě skutečně dokáže vyburcovat začít konečně něco dělat? A tak nezbylo mi nic jiného, než si ji objednat a vyzkoušet její účinky na vlastní kůži. 

Ano, mluvím zde o nové knize :  Kopni do té bedny 


Knížka je opravdu teňoučká. Ale to mi nevadí, mám z toho dobrý pocit, že aspoň půjde rovnou k věci a nebude nudit. A tak jsem se těšil, až se do ní začtu a doufal, že zažiju stejné nadšení, které jsem prožíval u knihy Čtyřhodinový pracovní týden od Tima Ferrisse.

Hledejme ten "skutečný" záměr


Když jsem začal číst, brzy jsem pochopil o co autorovi šlo. A dělal to tak správně. Napsal tu knihu se zájmem opravdu nás "nakopnout" konečně začít něco dělat. Ovlivnit nás tak, že po přečtení knihy skutečně dojde ke změně. Změnit nás v někoho jiného - v iniciátory. Ale probůh, aby konečně došlo ke změně ! Nechtěl být jen dalším tuctovým autorem podobných knih, po jejímž přečtení se vůbec nic nezmění.

My lidé máme totiž často problém v tom rozumět sami sobě, jaký je náš skutečný (ten opravdový) záměr. Často navenek hrajeme jen divadlo, které má zastřít skutečnou realitu. A to tak, že v práci skutečně nepracujeme, ale děláme že pracujeme, aniž bychom si toho byli skutečně vědomi. U literatury osobního růstu častokrát doopravdy nerosteme, ale předstíráme to tím, že se o růst zajímáme. Že čteme ty knihy. 
Je zapotřebí nazírat na to co děláme opravdu bedlivě, a zkoumat, zda to, co děláme, je skutečně to, co jsme chtěli. Nebo je to jen divadlo pro okolí, pro nás samotné, které nás má uklidnit, že nejsme nečinní.

A já o tom věděl a dával si na to pozor. Třeba tím, že jsem si během čtení několikrát položil otázku: čtu tu knihu s opravdovým zájmem se změnit, nebo ji čtu jen tak, s klidným pocitem, že pro sebe zase něco dělám? Najít tu skutečnou odpověď, bylo kolikrát těžké a když už jsem ji našel, bylo to deprimující: Tam, z hloubi duše, vycházela spíše ta druhá odpověď, ta, kterou jsem moc slyšet nechtěl. Přesto jsem nepřestával, doufaje v přečtení něčeho tak zásadního, že to se mnou prostě pohne. Že to pohne s mým ryzím záměrem a já si tu změnu fakt budu přát a tedy se změním.

Myslím, že k něčemu takovému v průběhu celé knihy nakonec nedošlo. Škoda. Přesto ji nechci zatracovat. Ba právě naopak. Je úžasná a nadchla mě !

Když se nedostává povolení


V knize je spousta skvělých částí, kde autor trefuje hřebíček vskutku brilantně. Vytáhl jsem z šuplíku, ještě ne projekt, nýbrž pastelky, a barevně označoval ty nejlepší pasáže. Nejednou mě myšlenka zasáhla tak, že ve mně vyvolala  hlubší zamyšlení a nutně vedla k sebereflexi: "Kolikrát to takhle dělám ve svém životě já? a Jak se tomu propříště vyvarovat?"

Ty nejdůležitější myšlenky bych shrnul asi do těchto bodů:
  • Většinu dne trávíme tím, že čekáme na povolení. Jsme výchovou naprogramováni k tomu, abychom svěřovali svůj život do pravomoci nějaké vyšší síly, která rozhoduje, zda něco smíš, či ne. (Šéf, vydavatelé, nebo třeba i personalista u vstupního pohovoru). A tak nás ani nenapadne, že MŮŽEME rovnou ŤEĎ dělat cokoliv, protože stále podvědomě vyčkáváme na jakési povolení. Na jakési instrukce, že nám někdo řekne, co máme dělat.
  • Lidé mají obecně raději tanec prohry, než tanec vítězství. Je to tak, energeticky se vážně cítíme líp po prohře a nezdaru, než když se nám zadaří a zvítězíme. To je něco neobvyklého, musíme to vysvětlovat, najednou vyčníváme, a tak dále.
  • Strach z chyby nás nutí nedělat vůbec nic. Není se čemu divit, Nikdy nás učitelé nechválili za odvahu a zvídavost, ale vždy jen trestali za chyby. Jenže úspěch bez chyb a omylů neexistuje. Nakolik jsme ochotni zvládat riziko, určuje, nakolik budeme v životě úspěšní. TO chce odvahu, kuráž a trpělivost.
  • A především to, co už jsem zmínil - buďte k sobě upřimní - ptáte se na schůzku s významnou osobností tak, že přesto víte, že vás nepříjme? Pak zase hrajete tu hru. Divadélko sami pro sebe, kterým si nalháváte, že jste pro to udělali všechno, a za to, že vás odmítl, vy přece nemůžete. Ne neudělali - je to zase jen výmluva. CO je zde skutečný záměr? Opravdu s ním chci mít schůzku, nebo si jen chci dokázat, že mám odvahu se zeptat, či nalhávat sám sobě, že jsem se snažil, či cokoliv jiného??!

Ne, nechtěl jsem aby tak kniha opět vedla jen k tomu, že se budu zamýšlet nad jednotlivými věcmi, přemítat jak to dělám a jak to nedělám a kde je příčina problému.... Tomuhle jsem se právě chtěl vyhnout, z důvodu, že člověk tak rychle sklouzne do stavu pouhého analyzování, které je PAKN - Pravdivé, Ale K Ničemu. 

Přesto, mi tahle kniha v mnoha věcech zase otevřela oči, navedla mě k jiným vzorům chování a i občasné to přemítání nad klíčovými myšlenkami, může mít svým zanedbatelným dílkem konečný přínos na požadované změně. Koneckonců už jen fakt, že do svého života přitahuji knihy jako 4 hodinový týden a Kopni do té bedny, značí, že mám jisté předpoklady a tendence umět jít podobnou cestou jako tito skvělí autoři.

Tak kopněte do té bedny a prostě a jednoduše dělejte, co jste vždy chtěli dělat ! Život je náramný prostor právě pro jakoukoliv seberealizaci.  --- Dost již slov, a KONEJME !!

2 komentáře:

  1. ten čtvrtý bod je pravda. chceme po knížce, aby nás změnila. Nechceme se změnit my. Chceme, aby to za nás udělal někdo jiný - kniha, seminář, kurz, seance, .. atd.
    Protože vlastně víme, že se můžeme kdykoli změnit sami bez jakékoliv knihy atd. Jen tím, že se prostě změníme. Ale protože nechceme a přitom chceme ukazovat sobě i okolí, že jakoby chceme, tak se snažíme najít něco, někoho, kdo nás konečně změní, donutí změnit atd. Je to tak prosté a taky mě to štve, protože taky by se mi líbilo, kdyby něco změnilo mě a nemusel jsem sám :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlas. A problém je podle mě ještě i v tom, že spousta našeho jednání je nevědomá. Jsme na kurzu, protože si myslíme, že nás to zajímá a že se nám líbí tam být, nejsme si vědomi, že skutečný důvod je ten, že jsme se chtěli změnit. Stejně tak čteme knihu protože je inspirující, ale neuvědomujeme si, že skutečná podstata je vlastně hluboké přání umět také tak žít a tedy změnit se. KDyž si to totiž člověk uvědomí a připustí, pak už není problém se nad tím zamyslet a změnit se. Jenže nám kolikrát ani není jasné, že nám jde o změnu. JE to podvědomé chování, jakýsik autopilot, pod jehož vedením žijeme své životy. A kdo procitne a uvědomí si své chování, vyhrává. Ať už se jedná o jakoukoliv sféru našeho života.

      Vymazat