středa 18. června 2014

Projekce v druhých

 Dnes budu pojednávat o principu, který má v naších životech daleko víc významu, než bychom si kdy byli ochotni připustit. O principu rolí, do kterých vás pasuje okolí a které hrajete proto, abyste tomu druhému splnili jeho přání.

Sestra se synovcem byla u nás nedávno na návštěvě. Za mlada jsme často něco společně hrávali a konkrétně s ní to bylo převážně pexeso. Vzpomněli jsme si na to sestra se pro to hned nadchla s tím, že si musíme zase zahrát. Nejprve jsem se povýšeně zasmál, že jestli to myslí opravdu, protože v pexesu jsem byl vždycky neporazitelný a kdykoliv jsme společně hráli, tak já vyhrál drtivou převahou. Jenže vzápětí se dostavil strach a pochyby.
Přecejen už jsou to roky co jsi to nehrál a možná už nejsi v té správné vyhrávací kondici, pomyslel jsem si. Co když se ukáže, že to, v čem jsem byl vždycky neporazitelný, tak už mi třeba nepůjde? Jak to obhájím sám před sebou? TO bych bral jako veliké selhání a moc by mě to štvalo.
Nechtělo se mi hrát. Dneska ne. Nemám na to ani náladu, ani chuť a ani si na to nevěřím.

Jenže sestra se odbýt nenechala a doslova mi tu hru vnutila. Cítil jsem moc dobře, že nejsem v tom správném vyhrávacím rozpoložení a téměř s naprostou jistotou jsem věděl, že mi to už tak dobře nepůjde. Smířil jsem se s tím, že třeba i prohraju, a že se ukáže, že už v tom nejsem tak dobrý. Co člověk nadělá, každý stárne a nejsme roboti co vždy podávají stoprocentní výkony.

Začli jsme hrát. První otočená karta, druhá otočená karta, a já cítil jak má sestra ze mě respekt a jak se bojí toho, že posbírám většinu kartiček. Když jsem byl hodně pozorný na energie, které u stolu byly, vyloženě jsem vnímal, jak mě sestra tlačí do role toho, kdo vyhraje. Cítil jsem jak je přesvědčená o tom, že zase budu hrát výborně. I když já si to už nemyslel.

Přesto, že jsem se já sám ze začátků vůbec neměl snahu snažit, postupně se ve mně začaly probouzet pocity a záchvaty nadšení z toho, jak mi to vždycky šlo a já najednou zatoužil zase sbírat kopu dvojic v jednom kole přesně tak, jak jsem to dělával za mlada. A ono to přišlo. Stále to tam bylo a já zase začal válet. Když hrála sestra, vzala třeba dvojičku nebo dvě, ale když jsem byl na řadě já, posbíral jsem jich minimálně pět! První, zahřívací hru jsem vyhrál s drtivou převahou! Druhou hru to samé, A tak to šlo dál a dál....
Všechny hry jsem vyhrál a to převážně díky tomu, jak mě vnímalo okolí.


 Hrál jsem tu roli, kterou mi druzí podsouvali a jednal za mě ten program, který je o mně obecně znám. Tedy, že jsem v pexesu neporazitelný. Tohle se o mně ví a to stačí k tomu, abych jakoukoluv další hru v této hře měl extrémně snadnou, a aby se téměř sama vyhrála v můj prospěch. 

Téměř mě to až vyděsilo, když jsem na vlastní kůži pocítil jak silně to má na mé chování, a na mé výsledky vliv. To, co si o mně druzí myslí a jak mě vnímají. Když to vztáhneme k druhým,...  o kolik častěji druhým spíše nevěříme, než věříme, máme tendenci o nich spíše pochybovat a obecně je stavět do role neschopných,..... No jo, ale pokud má tahle projekce tak silný vliv, co z nich potom asi má vyrůst, popř. co všechno nemůžou dokázat a s čím vším budou v životě zápasit - jenom kvůli nám... ?!


Nedávno jsem v televizi zaslechl část rozhovoru, který přesně popisuje to, o čem zde píšu. tady je:

"Jak dlouho se ještě budeš chovat pořád jako dítě?"A odpověď toho druhého: "Tak dlouho, dokud ty ke mně, jako k dítěti, budeš pořád přistupovat."

5 komentářů:

  1. Osobně to tak taky vnímám, že když druhému věříme, tak to má často velký vliv na jeho výkon. Jarda Dušek například vyprávěl, že v divadelní škole s tímto vědomím přistupují diváci ke svým kolegům na jevišti. Očekávají, že se to druhým podaří a skutečně to má přínos.
    Jak velký význam má to, žes během hry poznal, co si myslí ostatní a tím pádem ti to vlilo do žil novou krev? V tu chvíli jsi tím pádem konfirmoval jejich přání a sám s tím v duchu vyslovil souhlas.
    Myslíš, že bys vyhrál, i kdybys své protihráče neviděl a neslyšel a nevytušil, co si myslí a celou dobu hrál s pocitem nejistoty? Myslíš, že by tě vesmír přesto dovedl k výhře, i když by tím nesplnil tvoji osobní objednávku? Že v tu chvíli vesmír zrealizuje to, co má větší energii i za cenu nesplnění individuálních objednávek všem zúčastněným?
    Takto nějak funguje kolektivní vědomí? Když si většina lidí např. nepřeje základní příjem, tak není, když si nepřeje vzestup Země, tak není atd?

    Máme tedy opravdu problém, když si naše okolí myslí, že jsme děti, i když my již okolí neposloucháme a neděláme si z něho nic?

    Je to o boji naší víry s víry okolních lidí ANEBO je to o boji toho, co si o sobě myslíme a toho, co si myslíme, že si myslí druzí. Je to boj mé hlavy vůči hlavám jiných NEBO je to boj různých částí mé hlavy.
    Protože zase z jiných zkušeností vyplývá, že druzí mi zrcadlí moje přesvědčení. Tj. druzí mi říkají, že jsem dítě jen potud, pokud si tuto myšlenku sám v hlavě živím a udržuji. Je třeba si to přiznat férově. To, co nám vadí od jiných, je ve skutečnosti něco v nás samých, co si jen personifikujeme do druhých a vnímáme to, že je to od nich.
    Souhlasím, že konstruktivní přístup k druhým má obecně smysl - většina lidí se neumí zcela oprostit od toho, co jim druzí říkají, a pak tedy to i přijímají a má to velký vliv na jejich realitu. Na druhou stranu si myslím, že individuální svoboda je silnější, tj. pokud ten druhý nechce, tak se mýma řečma ovlivnit nenechá. To však platí jen pro dospělé uvědomělé jedince, nikoli děti a většinu populace.
    Obecný problém bych já osobně opravdu viděl spíše v tom, že to, co zachytí naše smysly (slova druhých o nás, o situaci...) bereme (byli jsme naučeni brát) apriori jako pravdu, jako skutečnost, jako realitu a dáváme tak tomu v naší hlavě větší váhu než tomu, co si myslíme o sobě, o realitě a situaci my. Tady vnímám, že se odehrává ta skutečná bitva názorů.
    Ale jak už jsem napsal, u dětí a většiny lidí je cizí pravda silnější než jejich a proto má velký význam, co od nás a okolí slyší a vnímají.

    OdpovědětVymazat
  2. Hrál jsem s Natálkou hru, kde se postupuje panáčkem a hází kostkou (ne, není to Člověče ). A já jsem nahlas vyslovil: teď hodím čtyřku (protože na tom políčku stála její figurka a já si chtěl udělat legraci, že ji vyhodím). Světe div se, čtyřka mi padla, Natálky figurku jsem vyhodil, a ona (protože ode mě ví, co je síla slov) vykříkla: To je kvůli tobě, žes to řekl.
    Jenomže já si myslím, že nestačilo, že jsem to řekl. Klíčové bylo, že v momentě, kdy jsem to řekl, ona to uslyšela a přijala to za svou realitu. Tím pádem si jí to mohlo stát. Kdyby byla hluchá, nebo by slyšela moje slova přes nějaký negátor (tj. že její uši by slyšely: táta nevyhrává, nic mu nevychází), tak by byla realita úplně jiná. Co myslíte?

    OdpovědětVymazat
  3. díky za komentář.

    Myslím, že je to tak, jak píšeš.Ten dotyčný s tím tak nějak vnitřně souhlasí a tak se mu to potom i stane. Vždycky k tomu musíš dát ten vnitřní souhlas, aby jsi to přijal za své a tedy aby se to odehrálo. Ale protože jsme vychovaní společností tak, že ten souhlas dáváme zcela automaticky a nevědomě, tak pak se nám zdá, že to byla práce toho druhého.

    Gratuluji k té čtyřce, když to vyjde, je to super...tady mě napadá, že to nemusí být vždy vědomý a jasný souhlas dotyčného. Příjde mi, že kolikrát stačí být jen ve stavu "je mi to jedno". A pak ano, pak se realizují přání druhých, protože když je mi to jedno, pak jakoby říkám: nevadí mi zaujmout jakoukoliv pozici, protože já sám nemám jasnou představu jak bych to chtěl,... tedy rovná se = automaticky souhlasím s tím hrát jakoukoliv roli, jakou mi budeš chtít přiřadit.

    Tak jsem to zhruba měl v tom pexesu, a tak to asi měla i Natálka.
    A tak to máme asi i v různých oblastech života, všude kde prohráváme, aniž bychom kdy měli pocit, že jsme se pro tu prohru rozhodli. Zkrátka všude tam, kde jsme neměli svůj jasný a vědomý záměr, své rozhodnutí, bylo nám to tedy jedno a tak automaticky zapadli do rolí poražených... protože někde vedle se našel vždycky někdo, kdo si ten záměr "vyhrát" určil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    2. líbí se mi věta: " Ale protože jsme vychovaní společností tak, že ten souhlas dáváme zcela automaticky a nevědomě, tak pak se nám zdá, že to byla práce toho druhého."
      Ano, zapomínáme, že my ovládáme ty dveře do naší hlavy a pak se zlobíme na ostatní, co nám tam posílají. Místo abychom ty dveře používali a pouštěli si tam jen to, co chceme. Jsme v tom líní a chceme po druhých, aby nám udržovali v hlavě pořádek :) Jak vtipné.

      Vymazat