pátek 17. května 2013

MS 2013, aneb co mužstvu skutečně chybělo?

Letošní výkon českého mužstva na mistrovství světa v ledním hokeji 2013 rozhodně nepatřil k těm výstavním. Mužstvo se trápilo, fanoušci se trápili, tribuny poloprázdné a úroveň zápasů mizerná. Přesto jsme mohli zaslechnout od hráčů prohlášení typu "Hráli jsme dobře, to byla jen smůla, že nám tam nic nepadlo" nebo od trenéra větu: "Je nesmysl, že by hráči nechtěli hrát, nebo jim chybělo odhodlání". Tak jak je to ve skutečnosti? Opravdu smůla a lepší výkon protihráče, nebo je za tím něco jiného?


Po prvních dvou utkáních experti hokejového studia hovořili převážně o mizerné střelbě na soupeřovu branku. Všichni tak věděli, co se má zlepšit. Věděli to i hráči, a tak v dalším utkání zasypali soupeře sprškou střel. Bohužel jen pramálo z nich mělo šanci skutečně ohrozit brankáře a z těch ještě méně znamenalo gól. Jakoby hráči skutečně udělali jen to, co se po nich žádalo - navýšili střely na bránu. Ale to je vše. Nikdo nemluvil o tom, že mají dávat góly, nebo že mají vyhrávat. Chtělo se po nich pouze navýšení počtu střel. Jako žáčci základní školy, udělají skutečně jen to, co se jim řekne. 

Jakoby se na současném mužstvu projevovaly všechny ty neduhy klasického školství a výchovy. Je na nich vidět ohromná strnulost - snaží se přesně dodržovat ty kombinace, které je někdo naučil. Poslušnost a malá kreativita - snaží se jen dělat to, co se jim řekne. A především - jakási lenost, snaha udělat jen nezbytné minimum, předstírání nasazení a výkonu. Jako na chodbách kancelářských firem, kde lidé běhají s plnými rukami papírů, aby bylo vidět, že něco dělají, ale skutečná práce je ta tam.

Postávání hráčů na ledě, pomalost, neochota udělat dva kroky navíc, však on to zahraje někdo jiný. A jen když už nám jde úplně nejvíc o kejhák, tak možná zaberu trochu víc. Ale dokud to není akutní, nebudu se tady honit. Pak ale není jejich primárním zájmem hrát hokej, a vyhrávat, ale spíše hrát jen to nejnutnější a předstírat, že hraju dobře. Jejich primárním záměrem je - neunavit se.


Chuť - je hlavní ingredience !


Na hráčích nebyla vidět chuť ani touha vyhrávat. Trenér možná řekne, že jsme s hráči nebyli v šatnách, a tak nemůžeme vědět, jak velké odhodlání měli. Jenže ono to bylo vidět na ledě. Bylo tam pár světlých vyjímek a bylo tam i pár světlých okamžiků, kdy mužstvo opravdu chtělo a hrálo. Bohužel jich bylo příliš málo, než aby se s tím dalo postoupit, či snad dosáhnout na medaile. Stále nahoru a dolů, jako na horské dráze. Ale s tím se nedá dosahovat hodnotných výsledků. 

Koukněme se na Švýcary, na nich je vidět opravdová chuť a touha vyhrávat. Aby takhle člověk hrál, tak musí chtít. Musí především chtít. A oni chtějí a jejich výkon je oslnivý a konstantní. Žádné nahoru, dolů, v každém dosavadním utkání předváděli kvalitní, rychlý hokej. Každý hráč jde s pukem přímo na bránu. Nechtějí dobývat třetinu, nahazovat na bránu, čí získávat převahu v rozích. Oni chtějí střílet góly. Všichni kmitají nožičkami a jezdí naplno. Žádné postávání, žádné čekání na to, až co zahraje soupeř. Celý tým chce vyhrávat a podle toho hrají. 

Je to nesmírně jednoduché. To jen někteří z toho dělají složitou záležitost a svádějí to na všechno možné. Na to, že soupeř byl lepší, nebo že neměli tolik štěstí.


Smůla ani štěstí neexistují



Lidé vidí něco, co se vymyká lidským schopnostem a řeknou o tom, že je to náhoda, nebo že to bylo štěstí. A spojí si s tím představu, že to byla nějaká vnější síla, která o tom rozhodla.  Mnozí tak chápou smůlu či štěstí jako cosik vnějšího. Něco, co je mimo nás a má to na nás vliv, podobně jako třeba osud. Ale my na to vliv nemáme.  

   TO JE ALE OMYL ! 

Náhody, smůla, štěstí, to vše vzniká až jako důsledek našeho chtění. Je to druhotný produkt našeho tlaku, naší touhy, našeho odhodlání. 

První je naše touha dát gól. 
Druhá je naše akce. Beru puk a jedu s ním na bránu, hraju tak, abych ten gól skutečně vstřelil. 
Třetí je "nešťastná teč" soupeřova obránce, který si puk srazí do brány. 

Takhle je to pořadí správně. Odtud lidé znají větu: "Jít štěstí naproti". Ano, štěstí si lze naklonit, štěstí si lze vybudovat. Jenže ne všichni to znají a spíše jsou naučení posoudit to jinak. Řeknou, že to byla smůla, že se to tak odrazilo. A nechápou přitom, že soupeř má větší chuť vyhrát a že je to on, kdo je v tlaku a tím pádem jsem to já, kdo se brání a je pod tlakem.

Když zápas skončí, nemůžu se pak vymlouvat na smůlu, či kvalitnější tým soupeře. Měl bych říci pravdu. A tedy, že jsem nechtěl dnes vyhrát tak silně, jako soupeř, a tak jsem do hry nedal tolik energie a chuti, a tím pádem nám tam ani nic nepadalo a zákonitě jsme prohráli.

Jistě, je to slovíčkaření, ale mám pocit, že lidé pak mívají tendenci přikládat význam věcem, které ve skutečnosti vůbec nehrají roli, a naopak. 


Nevím, zda je to chyba hráčů, že jim chybí drive, nebo chyba trenéra, za to jaký tým poskládal, či chyba systému, že se MS hraje každý rok, a tak to hráčům zevšední. Nechci hledat chyby a ukazovat kdo to zavinil. To je zbytečné. Spíše si přejme, aby na příštím mistrovství hráli hráči s větší chutí, a abychom viděli nádherné zápasy ve vysokém tempu s konstantně vysokým nasazením.

Žádné komentáře:

Okomentovat