Nelze být jen pozorovatel

Drazí přátelé, čas od času si uvědomím, jak strašně moc mi vadí, že nemohu být něčeho jen pasivním pozorovatelem. A to čehokoliv, ať se jedná o to, jakou náladu mají lidé ve vašem okolí, jakých výsledků dosahujete ve vašem studiu anebo jak právě probíhá aktuální tenisový zápas.

Bez komentáře, prosím

Nejbolestivější a často nejškodlivější energie jsou ty nejjemnější, tedy ty, co se tváří skrytě a nemají za cíl vám uškodit, přesto vám působí na životě ty největší škody. Jsou to všechny ty drobné nyance v každodenním běhu, na které jsme si už dávno zvykli, jako na něco zcela běžného. Ale to právě ony mají na svědomí skutečnost, díky níž se držíme neustále v pasti a bráníme si navzájem v sebeprojevování. O čem že to vlastně hovořím?

Kdo je to "Bůh" ?

To, co nám přenechaly předchozí generace je v mnoha ohledech jen zmatek, chaos a nepochopení hlubších souvislostí. Takže nám naši předkové třeba nikdy nemohli adekvátně odpovědět na náš dotaz: "Kdo, nebo co je to Bůh, jakou má podobu a jestli vůbec existuje ?"

Já zde přicházím s vlastním názorem, s vlastním vysvětlením, které mi ale dává stoprocentní smysl a které se mi s přibývajícím časem zdá víc a víc pravdivější. Nikoho nenutím aby souhlasil, ale mnoha lidem může být tento článek přínosem, protože jim zodpoví otázky, které je možná mnohokrát napadaly, anebo ukáže souvislosti, kterých si zatím třeba nevšimli.

Projekce v druhých

 Dnes budu pojednávat o principu, který má v naších životech daleko víc významu, než bychom si kdy byli ochotni připustit. O principu rolí, do kterých vás pasuje okolí a které hrajete proto, abyste tomu druhému splnili jeho přání.

Nepotřebné maximum

Vždycky mě potěší, když vidím na nějakém místě člověka, který je tam s chutí a který tam evidentně patří. Je to úplně jiná kvalita, než kdyby tam byl člověk, kterého to nebaví, a který by to dělal jen z povinnosti.

Všudypřítomná hojnost

Vím, že jsem tu delší dobu s ničím nepřispěl, neměl jsem ani podněty ani chuti psát, zkrátka přišly jiné činnosti. Dnes to bude opět kratší příspěvek, ale o to bohatší svým sdělením. Znovu se mi totiž projevila nesmírná hojnost Vesmíru.

Kopnutí

Už přes týden to nosím v sobě, tak je načase to sem napsat. Milý vesmíre, Universum, velice moc si přeji, aby se zavedl takový systém, že kdykoliv na mě na obrazovce vyskočí nějaká stupidní reklama, nebo cokoliv jiného, co mě jen obtěžuje aniž by mi to něco hodnotného přinášelo, tak aby s tím vyskočeným oknem tam bylo i tlačítko, které když zmáčknu, tak toho, co vytvořil tu reklamu, něco kopne do prdele. Dejme tomu, že by měl na sobě namontovaný pás s automatickou nohou, která by ho kopla do patřičných míst vždy, když se někomu nebude líbit to, co vytvořil.

Je to klam

Ale má pro vás ten klam, kterému zrovna věříte, nějaký užitek?

Buďte úspěšní, ale tím vaším způsobem.

Úspěch. Není asi zprofanovanějšího slova. Žádný jiný výraz nepředstavuje natolik žádaný a vysněný stav, kterého by chtěli všichni dosáhnout. Zároveň ale také není pojmu, který by v každém z nás vytvářel natolik odlišné představy. Co to vlastně úspěch je? Jak lze tu fatamorgánu uchopit a jak se s ním, coby hlavním tématem nové knihy, vypořádal sám autor Pierre Franckh?

Jedinečnost versus formičky

Trochu jsem se zase probíral svými horoskopy, postavením planet, jejími aspekty, domy a jejich vládci a vším tím co dělá člověka člověkem. A uvědomil jsem si, jak nás ta společnost násilně formuje do jediného tvaru, odpovídajícímu jakési utkvělé představě normálnosti. Všechny bez rozdílu a bez ohledu na odlišnosti a jedinečnosti každého z nás.

Povídka o krávě

Možná si říkáte, co mají kráva a Základní nepodmíněný příjem společného? Zjevně nic, ale v následujícím příběhu vám odkryji něco, co obě věci spojuje. Tak tedy prosím, povídka o krávě.